Holistický právník podporuje
a chrání “přirozené lidství”
a tvoření v souladu s Celkem
Co je to přirozené lidství a jaké hodnoty a kvality se s ním pojí?
1. SVÉBYTNOST A DOBROVOLNOST
Principiální svoboda/dobro-volnost tvoření při dodržování universálního řádu Bytí a jeho konů=principů se kterou se pojí druhá strana mince a polarity, a to vlastní odpovědnost za své Bytí pro případ porušování universálního řádu a nepřebírání řešení škodlivých a nepříznivých důsledků na sebe, za které jsou odpovědní jiní jedinci.
2. LIDSKÁ DŮSTOJNOST A SVOBODNÁ VŮLE SE ROZHODOVAT
S lidskou důstojností a svobodnou vůlí při rozhodování se pojí přirozené právo lidské bytosti projevovat se podle svého vědomí a svědomí, jakož i právo na vlastní svobodnou volbu či rozhodnutí ve vztahu k sobě a svému Bytí, projevení souhlasu či nesouhlasu, popř. i zdržení se hlasování při současném nesení odpovědnosti za tuto svoji volbu/rozhodnutí.
3. SOBĚSTAČNOST A ZDRAVÁ NEZÁVISLOST A AUTONOMIE
Se soběstačností a zdravou nezávislostí se pojí přirozené právo požadovat i umožňovat rovnocenně sobě i druhým lidským bytostem, aby si život vedli a tvořili v souladu se sebou a svým Bytím bez manipulace s jejich vůlí, vynucování souhlasu a rozhodování namísto nich (tj. bez jejich legitimního vědomého dobrovolně daného souhlasu) a tvořit za sebe nezávisle způsobem, který navozuje také nezávislost v daném vztahu, který neprobíhá na ničí úkor, neubližuje a neškodí sobě nebo druhým.
4. VROZENÁ ROVNOCENNOST A ROVNOPRÁVNOST
Vrozená universální rovnost lidí z pohledu jejich celistvé bytostné a autonomní podstaty včetně přirozených a nezcizitelných práv náleží každému lidskému jedinci bez jakékoliv diskriminace a jejich podmiňování a omezování, jakožto členovi jedné lidské rodiny (lidstva), ke kterému nesmí legitimně docházet bez jejich přímého a vědomého souhlasu.
5. RESPEKTOVÁNÍ REALIZOVANÉHO POTENCIÁLU VE FORMĚ SCHOPNOSTÍ A DOVEDNOSTÍ
Respektování pravdivého realizovaného duchovního potenciálu člověka a jeho darů ve formě jeho ctností, vlastností, schopností a dovedností je rozhodným základem pro uzavírání dohod o jejich využití a funkcích v rámci klubu, potažmo pro plnění funkcí klubu v rámci lidského společenství. Každý člen má přirozené právo prospěšně rozvíjet své vrozené dary do ctností, vlastností, schopností a dovedností a uplatňovat je ve prospěch klubu a jeho členů.
6. VĚDOMĚ TVOŘIT HARMONII, TJ. TVOŘIT V SOULADU S PŘIROZENÝM UNIVERSÁLNÍM ŘÁDEM BYTÍ CELKU A JEHO JEDNOTNÝMI PRINCIPY
S lidskou důstojností a svobodnou vůlí při rozhodování se pojí přirozené právo lidské bytosti projevovat se podle svého vědomí a svědomí, které zahrnuje i přirozené právo na vlastní svobodné projevení svého rozhodnutí a určitého výběru = volby, která je v souladu s jeho celistvou bytostnou podstatou tvořené duchem-duší-tělem), jež se může projevovat výslovným souhlasem či nesouhlasem, popř. i zdržením se hlasování při současném nesení bytostné odpovědnosti za tuto svoji učiněnou volbu/rozhodnutí a její vědomé ztělesnění (tvoření). Každý člověk je přirozeně ze své bytostné podstaty “autonomní”, tj. jeho vědomí tvoří nezávisle na ostatních bytostech podle svých vlastních pravidel) s tím, že může “harmonicky” svébytně tvořit bez omezování, pokud druhým bytostem v rámci Celku vědomě či nevědomě neubližuje a neškodí. Při svém tvoření je skrze vědomí Celku usměrňován či omezen toliko vědomým respektováním a dodržováním “jednotných universálních principů (jednoty, rovnováhy, legitimity)”, na kterých funguje i “universální holistická spravedlnost.
O vědomém tvoření v souladu s Celkem a čím se odlišuje od nevědomého tvoření z iluze a falešných přesvědčení v mysli nepropojených s proudem celistvého vědomí – naší tvořivé podstaty ?
1. Vědomé tvoření znamená jinými slovy tvoření v souladu se svojí vlastní integritou a spravedlivě v jednotně spravedlivém a prospěšném duchu universálního řádu a jeho principů/konů (jednoty, rovnováhy a legitimity) a při svém tvoření neškodili sobě a/nebo druhým, neboť všichni jsme součástí jednoho Celku(Holosu). Tyto principy fungují jako určité mocné síly ve vědomí Celku, jež přinášejí do vědomí člověka (jeho celistvou bytostnou podstatu) "reakce = odpovědi od Celku na naše pozemské tvoření", které se stejnou cestou promítá zrcadlově do tohoto Celku a zpátky nazpět. Tyto odpovědi člověka informují, zda za sebe tvoří v souladu či nesouladu s tímto Celkem a jeho principy (a to skrze nejrůznější problémy a situace, kterými Celek člověka upozorňuje na nesoulad (odklon) od harmonického tvoření a směřuje ho do vědomého obnovení souladu.
2. Přirozenou, universální, věčnou (holistickou) spravedlnost lze popsat jako jednotně (universálně) spravedlivé síly působící ve vědomí Celku tak, aby skrze jejich fungování přirozeně docházelo k udržování přirozené harmonie v tomto Celku mezi jeho částmi (bytostmi), které jsou skrze stejný původ stvoření a podstatu "jeho bytostnou součástí". Celek (podstata všeho stvoření) umožňuje svým bytostným částem "určitou volnost se (skrze svoje autonomní vědomí - vůli) svobodně se v tomto Celku projevovat a tvořit". Na druhé straně však s touto volností propojuje i "druhou stranu jedné mince", kterou je "bytostná odpovědnost dané části" za tento projev volnosti, kterou se člověku navrací stejné důsledky jeho tvorby nazpět, aby si zvědomoval, co vůči Celku vytváří a své tvoření v této závislosti proměňoval tak, aby Celku, potažmo jemu, přinášelo radost, krásu, obohacení a prospěch, namísto utrpení, újmy či škody.
Daniela Šenarová
3. Proto také existují jednotně spravedlivé, universální principy, které slouží k usměrňování tvoření lidských bytostí skrze jejich celistvé vědomí, svoji bytostnou podstatu (ducha-duši-tělo propojené s myslí (která je nástrojem této podstaty) a jejichž spravedlivému fungování mohou skrze svoji podstatu pochopit, propojit se plně do souladu se sebou a tvořit vědomě v souladu s Celkem. S vrozenou jedinečnou bytostnou podstatou pak každý člověk získává do vínku svého autonomního vědomí nejen jistou "volnost a autonomii "(projevující se jako svébytná vůle tvořit sám za sebe jako tvůrce, z jehož podstaty je stvořen), ale také tzv. "jistá vrozená = přirozená, rovnocenná a nepromlčitelná lidská práva". Tato "přirozená práva" totiž poskytují každé lidské bytosti přirozený bezpečný prostor tvořit v souladu se sebou (svým celistvým autonomním vědomím = jedinečnou bytostnou podstatou) při dodržování universálních principů Celku. Tato přirozená práva proto náleží každému člověku nepodmíněně a rovnocenně, tj. bez jakékoliv pozitivní či negativní diskriminace jeho jedinečnosti. To se může dít např. skrze jakékoliv povyšování či ponižování člověka vůči jinému, popř. skrze jakékoliv jiné narušování vědomí jeho bytostné existence, sounáležitosti a rovnocennosti v daném Celku. Proto také existuje všeobecný zákaz soudit a poměřovat kvalitu bytostné podstaty člověka toliko podle vnějších znaků a domněnek, které by byly nespravedlivě diskriminační (tj. nesouvisely by s jeho skutečným projevem jeho bytostné podstaty, tj. jeho vlastní vůlí a chováním).
4. Svrchované holistické právo a spravedlnost fungují na jednotném zachovávání třech klíčových principů, jako je jednota, rovnováha a legitimita, od nichž se pak odvíjí i spravedlivá a vymahatelná lidská tvorba práva a jeho pravidel (jako nástroje pro výkon holistické spravedlnosti). Právo, jako nástroj, mělo a má sloužit k výkonu spravedlnosti. Proto aby světská spravedlnost fungovala podle té holistické, která funguje autonomně a svrchovaně, je nutné, aby respektovala a fungovala na jejích principech ve hmotném světě a disponovala adekvátní legitimní autoritou tvořící legislativu, kterou sama tato autorita dodržuje (legalita).
5. Klíčovou funkcí spravedlivých sil (principů - konů) fungujících jako "universální holistická spravedlnost" v Celku, je vést každou bytost v tomto Celku ke vnímání (přijímání) výsledků = důsledků svojí vlastní tvorby a jejímu dobrovolnému vylaďování do souladu s Celkem tak, aby tato bytost sobě nebo druhým bytostem záměrně či nevědomě neškodila. Člověk se má stát v souladu se svým autonomním potenciálem "vlastní přirozenou autoritou i soudcem", který má skrze svoje vědomí vnímat bytostné odpovědi Existence na své vlastní tvoření a vědomě vnímat účinky a důsledky svojí tvorby. Proces, ve kterém člověk ladí svoje vědomí a tvoření do souladu s Celkem, lze nazvat procesem "sebe - harmonizace", při kterém dochází k rozšiřování vědomí Člověka a slaďováním jeho vůle a tvorby do souladu a jednoty s Vědomím Celku". Při této celistvé harmonizaci dochází i k "automatické kultivaci a propojování nevědomé mysli = (ega) člověka", jež tvoří jeho oddělené vědomí, které ještě není vyrovnáno a sladěno s Celkem (Holosem)".
6. Každé holistické vedení člověka primárně vede do souladného tvoření s Celkem a ukazuje mu skrze skutečnosti, které se mu dějí, čím se při svém vlastním tvoření dostal do kolize, rozporu či odporu (i) se svojí přirozenou integritou, a/nebo s (ii) universálními principy, na kterých funguje svrchovaná přirozená holistická spravedlnost.
7. Holistický právník a průvodce holistickou spravedlností (potažmo přirozenou harmonizací vědomí člověka a jeho tvoření s Celkem) primárně respektuje a chrání přirozené lidství, jeho kvality a hodnoty včetně plného rozsahu přirozených lidských práv deklarovaných ve VDLP, a to rovnocenně vůči všem lidem bez diskriminace. Rovněž respektuje a chrání jedinečnou kvalitu celistvé bytostné podstaty každého člověka včetně její integrity (tvořené Duchem-Duší-Tělem). Neboť z této celistvé integrity bytostné bytostné podstaty člověka pramení i jeho vědomé přirozené projevy vědomí, se kterou se pak i pojí bytostná odpovědnost člověka za tyto své projevy volního vědomí = vůle. Jako průvodce vede nikoliv ke správnému, ale poctivému a spravedlivému projevu člověka, v souladu se skutečností (nikoliv podle jakési právní fikce, pouhé představy či domněnky) při současném respektování zákazu škodění a zákazu diskriminace (vůči sobě i ostatním).
8. Holistický právník také legitimně poukazuje na falešný (pokřivený) výkon holistické spravedlnosti skrze porušování či obcházení jejich jednotných principů, kterým člověk netvoří v souladu s Celkem, anebo je praktický výkon "světské spravedlnosti" (lidmi nastavený) ve zjevném rozporu s "holistickou spravedlností Celku". Za falešný výkon spravedlnosti lze považovat i "pozitivní či negativní diskriminaci člověka", ke které dochází při tvorbě, aplikaci či vynucování práva tvořeného "umělými autoritami " za jiným účelem, než je pravý smysl práva či výkon spravedlnosti. Při falešném výkonu spravedlnosti totiž dochází k faktické diskriminaci tím, že člověka (jako celistvou bytost) právo rozděluje a třídí do rozličných kategorií, oborů, různých označení podle jejich určitého postavení (nikoliv podle jejich skutečného volního chování a jeho důsledků), se kterými pak pojí odlišné právní povinnosti, sankce či důsledky, aniž by při tom docházelo ke zkoumání skutečného volního chování člověka. Za spravedlivé pravidlo se pak vydává skrytá účelová manipulace s určitými konstrukty, předpoklady, domněnkami a fikcemi (vnucovaná či žádoucí skutečnost), namísto toho, aby se spravedlivě zkoumala a hodnotilo skutečné volní chování člověka (přirozená reálná skutečnost).
9. Vědomý přístup se proto vždy opírá o skutečné chování, projev či výkon vůle, potažmo projevený souhlas/nesouhlas, ztělesněný projev ducha, prožitek a zkušenost. A nikoliv o pouhou ideu či myšlení, představu, fikci nebo nepotvrzenou domněnku. Proč? Neboť jen při celistvém prožitku (zkušenosti) reálně dochází k propojení ducha s tělem, vyvážení a spojení polarit, sjednocení protikladů do jednoho Celku, které spolu na vědomé úrovni spolupracují a fungují v duchu existující jednoty a rovnováhy. Přitom se k sobě protiklady potřebují postavit způsobem, aby došlo ve vědomí Celku k rozplynutí odporu/napětí mezi polaritami, jejich vyvážení či vyrovnání do jednoty a k jejich splynutí do jednoho sjednoceného vědomí Celku.
10. Celistvost, neboli integrita ducha-duše-těla, potažmo mysli pak vždy začíná (i) záměrem (v úrovni ducha), (ii) na vnímáním přítomného pocitu a postoje k určité bytosti či události a vjemům s tím spojených (vnímání vlastní duše) a (iii) dostatečnou motivací a rozhodnutím, (iv) činem = ztělesněním svého vědomí (tělo). VĚDOMOU TVORBOU je takový projev celistvé podstaty člověka, jemuž nebrání v projevu vlastní nevědomá mysl (ego) a naopak takové tvorbě slouží, pomáhá a slouží. Vědomá tvorba se tedy projevuje činy konanými ve vlastní integritě a v souladu s Celkem. Vyznačuje se svým POČÁTKEM (záměrem a duchovním postojem či vztahem), který postupně přechází do vědomého PROŽÍVÁNÍ POSTOJE A VZTAHU V NITRU (duševní postoj se mění v motivaci). Postoj a vnitřní motivace pak následně ústí do URČITÉHO ROZHODNUTÍ na úrovni své mysli, která dá TĚLU POKYN K VYDÁNÍ URČITÉ ENERGIE, PROJEVU VĚDOMÍ, JASNÉ VŮLE (CHOVÁNÍ - ČINU). Na toto chování pak navazuje i JASNÁ ODPOVĚĎ EXISTENCE VE FORMĚ DOPADŮ ČINU (škodlivých, neutrálních či přínosných), které člověka podporují a vedou k případnému pokračování v daném chování (činech), anebo ho směřují ke korekci svojí vědomé tvorby. Důsledky člověka vždy spravedlivě informují o aktuální tvořivé kvalitě jeho bytostné podstaty, popř. v čem jeho podstata nesouhlasí a neladí s jeho představou či očekáváním v mysli. NEVĚDOMÁ TVORBA PRAMENÍCÍ Z EGA naopak staví a vychází z reaktivního chování člověka a jeho mysli (ega) na realitu, kterou sám netvoří skrze vlastní projev vědomí, ale kterou svojí mysli (rozumem) posuzuje. Jedná se iluzorní realitu stvořenou jiným/i, se kterou se hmotná mysl (ego) buď ztotožňuje, anebo ji odmítá. Z odmítání pak pramení i tělesná negativní emoce (odpor) a chtění tuto nesouladnou cizí realitu podle svých představ změnit tak, aby se s ní mysl mohla ztotožnit.
11. Člověk vědomě procházející cestou vlastního zcelování svého vědomí do integrity a sebe-harmonizace s vědomím Celku (v duchu jednoty a rovnováhy) podle principů Holistické spravedlnosti jde vědomě harmonickou cestou, která směřuje a vede ke svébytnému tvoření v jednotě s Celkem. Tím, že jde touto vlastní vědomou cestou tvoření, vypojuje se z cesty nevědomého tvoření pocházejícího z reaktivní mysli tvořící z iluze, odporu a duality (existence rozděleného vědomí na polarity, ve které rozdělené protiklady mezi sebou soupeří a jsou rozděleny a stavěny proti sobě. Boj vždy vede k polarizaci vědomí a oddělování se od Celku (jakožto jednotného vyváženého celistvého vědomí tvořeného všemi bytostnými částmi tvořící tento Celek/Holos).
12. Smyslem našeho bytí je dosáhnout vlády nad svojí nevědomou myslí (egem), zkrotit její tendence tvořit nevědomě a začít tvořit vědomě skrze vlastní, bytostnou autonomní podstatu. Jak se projeví, že jsem od nevědomého tvoření a vlády svého ega osvobozen/a? Vyrovnaným stavem vědomí (klidem). Ve vyrovnaném stavu vědomí člověk umí rozlišovat, kdy tvoří ze svého projevu vědomí a kdy jen reaguje na tvoření jiných. Ve vyrovnaném stavu vědomí člověk cítí stav propojení s Celkem = nepodmíněnou láskou = dobrou-vůlí, jež mu nabízí, ale k ničemu ho nenutí. Člověk skrze své propojení cítí, kdy projevit ve vnější realitě (jasné ANO) a kdy se stejnou lehkostí projevit jasné NE.
13. Spravedlnost je projevem naší moudrosti a umění ve svém vědomí si ujasnit a rozlišovat mezi bytostnými potřebami (které je třeba v rámci zachování rovnováhy uspokojit a upřednostnit nad nespravedlivými svádějícími zájmy, které je třeba odmítnout a nepodporovat, neboť jejich uspokojování škodí v konečném důsledku sobě nebo druhým (tedy Celku). Zájmy jsou vždy schované za účelovou manipulací a vnucováním "dobra" druhým bez vyžádání výměnou za získání určitého uznání, ocenění či nějakého privilegia (lepšího postavení či zacházení, než mají druzí). S falešným postavením nadřazeného či lepšího postavení (které vychází z chtění) se může postupně vyvinout i pokřivení a představy o falešné moci chtít být mocný a řídit svět (potažmo druhé bytosti), jež stojí za každou totalitou. Skutečné dobro vychází ze skutečných potřeb (které jsou bytostně individuální), a proto vychází vždy z dobro-volnosti. Na výběr dostáváme od Existence tehdy, kdy na výběr dáváme druhým. Co dáváme, to se k nám vrací, a to dostáváme skrze druhé nazpět.
14. Totalita (opak netolerance) se proti vždy rodí z vlastního neuvolněného stavu vědomí (necitlivosti a nevnímavosti) a odpojení od svojí celistvé a uvolněné bytostné podstaty, tedy od nepodmíněné lásky pramenící z Celku. Totalita se vždy rozvíjí z nevědomé tvorby mysli (ega), která ze svého vlastního omezení a nenaplnění skutečnou láskou podlehne falešnému svodu a touze svojí mysli (z)měnit, spasit a napravit vnější svět, do kterého se vždy celkově promítá vědomá i nevědomá tvorba každého z nás. S touhou mysli (ega) opravit vnější svět se však pojí „iluze a představa mysli“, že lze skrze vlastní vůli měnit svět, potažmo druhé a jejich tvorbu reality podle svých vlastních představ a přesvědčení. Podporujeme-li v sobě tuto nevědomou tvorbu svého ega, začneme se oddělovat čím dál od stavu sjednocení se s Celkem a tvoření v jeho souladu. V této své oddělenosti pak může mysl člověka toužit po falešné moci (tj. svojí vlastní vůlí řídit a ovládat druhé skrze kontrolu jejich tvoření a ovládat jejich myšlení, potažmo chování tak, aby mu potvrzovali jeho vlastní projekci). Pokud druzí této iluzi také věří, pak se řídit a ovládat za svého strachu nechají a podřizují se. Této "totalitní víře o síle mysli (ega)" mnoho lidí stále podléhá či jí lze lehce podlehnout, pokud uvěří "falešné iluzi či přesvědčení", že pravý základ či podstata jeho tvorby spočívá, nikoliv v jeho duchu a bytostné podstatě, nýbrž v jeho mysli - nástroji a že má větší moc, než přenášet a realizovat pokyny tvořivého ducha, který ví, protože je spojen s Celkem). Mysl však ve skutečnosti realitu - bez svého propojení s duchem a Celkem netvoří - neboť je stvořena jako "nástroj" pro jeho projev a záměr ducha, jež pramení právě z Celku a skutečná tvořívá síla spočívá jen v celistvé integritě celého systému vědomí (duch-duše-tělo-mysl).
15. Tvoříme-li v iluzi a nevědomě ze své moci mysli (jejích představ, iluzí a přesvědčení odtržených od vnitřního toku svého vědomí = života, nebo svoje vědomí volně neprojevujeme a neuvádíme skrze tělo a činy ve svůj život, který vědomě tvoříme a prožíváme), netvoříme vědomě ze své pravé bytostné podstaty - světla a nepodmíněné lásky, ale z nadvlády své mysli (ega). Tvoření ve strachu a mysli oddělené od Celku je projevem jejího falešného a destruktivního přesvědčení buď o své "větší moci " (strachem ovládat druhé), anebo naopak "bezmoci" (nechat se ovládat druhými), jež danou bytost směřuje na bytostné úrovni Celku (jehož jsme všichni, za sebe, bytostnou součástí) destruktivní cestou k rozbití této falešné iluze (jež se děje skrze sebedestrukci a úpadek). Proto je třeba odhalit tyto destruktivní tendence svojí mysli nejen odhalit a zavčas opustit, ale nastavit svojí mysli pravdivé hranice při tvoření, které pramení z ducha a ve prospěch Celku, které se projevuje nenuceností, dobrovolností a čerpání ze svého stavu vědomí a vlastních zkušeností.
Nabídka holistických činností v rámci služby konané ve prospěch Celku
