Záměrná/vědomá harmonizace je určena pro ty, kteří se chtějí do řešení situace sami aktivně zapojit a nechtějí se vzdávat svojí tvořivé moci, rozhodování a aktivního chování, které skrze přirozenou holistickou spravedlnost směřuje k vyrovnání/vyvážení vztahu mezi účastníky daného vztahu a ke změně/transformaci prožívání daného neprospěšného vztahu “v odporu” (tj. z polarizované role “oběti = altruisty, zažívajícího na svůj úkor, či “pachatele = egoisty chovajícího se na úkor jiného do rovnocenného svébytného partnera, který se prožívá a chová jako suverénní jedinec/tvůrce a současně přirozeně laskavá, spravedlivá, narovnaná = vyrovnaná bytost, která v sobě vybalancuje svoji jedinečnou kvalitu vědomí/světla, tak i svoji universalitu (součást Bytí jako Celku).

Přirozená spravedlnost rozvíjí člověka a jeho vrozené kvality v laskavém férovém duchu, který ho postupně vede do jednoty a rovnováhy a nabízí mu prostor a možnost se učit a prohlubovat svoji schopnost dobrovolně napravovat svoje destruktivní duchovní záměry, nevyrovnané postoje, rozhodnutí a chování (a tím i přetvářet svoje disharmonické, konfliktní a nevyrovnané vztahy v harmonické skrze jejich spokojené prožívání).

Přirozený proces záměrné/vědomé harmonizace člověka a jeho bytostného vztahu k životu jako celku se děje skrze dobrovolné poznávání a dobrovolné napravování svých vlastních duchovně pokřivených záměrů a destruktivních duševních tendencí chovat se na úkor Celku (k egoismu či altruismu), jakož i vlastních postojů a rozhodnutí, souhlasů a nesouhlasů, na které navazují projevy chování ve vztahu k sobě a druhým zároveň, které člověka vedou do vnitřního omezování či rozpínání, harmonie či disharmonie, které se pak propisují do jeho těla jako “určitá nemoc či uzdravení, nebo určitý kvalita či  nekvalita. Tento vnitřní stav se pak projektuje skrze mysl do vnějšího prostoru vědomí a promítá se skrze vztahy s druhými, což se pak spravedlivě a pravdivě projevuje z duchovní podstaty Celku do individuálního života daného člověka. To jak člověk napravuje svůj bytostný vztah k životu jako Celku, probouzí a rozvíjí, anebo naopak uspává, jeho vrozené lidské hodnoty a kvality (jako je např. svébytnost), které tvoří jeho lidství.

V rámci “vědomé/záměrné harmonizace svého bytostného vztahu k životu jako celku” v duchu přirozené spravedlnosti si sami odpovědně rozhodujete, kdy cítíte, že potřebujete ve svém životě harmonizační podporu, přičemž v duchu přirozené holistické spravedlnosti nesete svoji osobní odpovědnost za to, jak se v daném procesu budete nejen sami svébytně chovat, ale i za efekty, dopady a výsledky, které si tím vyvoříte.

Budete “respektovaným svébytným pánem či paní” svojí konkrétní životní či vztahové situace, který se ohledně jejího řešení “svébytně” (tj. svobodně a odpovědně) rozhoduje podle sebe s tím, že holistický právník zastává postavení toliko “průvodce harmonizací Vašeho vztahu podle přirozené spravedlnosti” a “zajišťovatele odborné podpory” a “dobrovolného doporučovatele” Vašeho postoje a jednání pro přirozeně spravedlivé řešení v daném vztahu, ve kterém jste dotčeným účastníkem”.

Přirozená holistická spravedlnost respektuje a funguje podle universálního řádu Bytí a jeho jednotných universálních (holistických) principů a ve svém projevu z Podstaty Vědomí jako Celku směřuje lidského jedince k rozpoznání jeho egoistické, tj. egem oddělené = pokřivené = vlastní vůle jedince od Vyšší vůle Celku (která funguje na jednotném a prospěšném duchu pro všechny bytostné části tohoto Celku).

Dále ho tyto universální skryté síly představující holistickou spravedlnost (jakožto spravedlivý universální princip pramenící z vědomí Celku, jehož je každý lidský jedinec součástí skrze svoji vrozenou bytostnou podstatu) vede k znovu obnovení a propojení či sladění vlastní svébytné vůle jedince do souladu s jednotými principy Vědomí Celku, které udržují přirozenou Rovnováhu a Jednotu (potažmo harmonii) v tomto Celku, k jejich rozpoznání a respektování, jakož i k pokornému (bezodporového) přijetí karmických důsledků vzešlých z nevědomého tvoření pocházejícího z egoistické vůle daného jedince či jejich skupiny, kterým byly porušovány bytostné principy jednoty a rovnováhy fungující v úrovni Vědomí Celku.

Holistik z obecného pohledu je průvodcem záměrnou/vědomou harmonizací lidského systému vědomí do souladu s Bytím jako Celkem, potažmo je pak harmonizátorem vztahů pomocí určité universální metody, která nenásilně/vědomě vede a směřuje člověka k vylaďování a narovnávání svého primárního vztahu k sobě jako Existenci/celistvému Bytí/Životu jako Celku.

„Holistický právník a průvodce harmonizací vztahů podle přirozené spravedlností“ je pak právník, který respektuje universální řád Bytí a jeho principy včetně fungování přirozené spravedlnosti, díky kterým umí vidět, objasňovat a odhalovat skutečnou duchovní podstatu projevových vztahových obtíží a disharmonií, které si člověk tvoří svým pokřiveným vztahem k Bytí jako Celku, jež člověka upozorňují na jeho pokřivení či odklon od fungování přirozeného řádu a vrací ho zpátky k tomu, aby se napravil do jeho souladu.

Zásadním rozdílem v kompetencích a činnosti „advokáta“ a „holistického průvodce spravedlností“ je, že advokát činí pro/za klienta konkrétní úkony ve vztahu k protistraně, kdežto „holistický průvodce spravedlností“ nic za žádného klienta nekoná, protože nikoho nezastupuje.

Holistický právník působí jako neutrální harmonizátor vztahů tak, že podporuje jedince ve vlastním činění a konání zapojením vlastních sil a vede je k rozpoznání a přijetí odpovědnosti za svá rozhodnutí a chování a jejich dobrovolné nápravě, pokud byla ve vztahu k Bytí jako Celku škodlivá či na úkor sebe nebo druhých.  

Holistický právník slouží ve prospěch dodržování universálního řádu, jeho přirozených principů jednoty, rovnováhy a legitimity plus hodnot (jako je svébytnost, důstojnost, soběstačnost člověka) a za účelem jejich praktického dodržování a naplňování respektuje jejich svrchovanou existenci při výkonu přirozené spravedlnosti.

V případě, že určuje pravidla, kterými se mají řídit jiné lidské bytosti, holistický právník vyžaduje nejen jejich souhlas a podpis, ale i to, aby vědomě chápali k jaké ochraně konkrétních hodnot daná pravidla slouží a proč je žádoucí je bez nucení dobrovolně dodržovat, k čemu vede výslovný souhlas a nesouhlas, jakož i dobrovolné dodržování bez výslovného souhlasu (faktickým konáním), stejně jako pouhé písemné schvalování pravidel bez jejich reálného naplňování skutky.

Záměrná/vědomá harmonizace je určena pro ty, kteří se chtějí do řešení situace sami aktivně zapojit a nechtějí se vzdávat svojí tvořivé moci, rozhodování a aktivního chování, které skrze přirozenou holistickou spravedlnost směřuje k vyrovnání/vyvážení vztahu mezi účastníky daného vztahu a ke změně/transformaci prožívání daného neprospěšného vztahu “v odporu” (tj. z polarizované role “oběti = altruisty, zažívajícího na svůj úkor, či “pachatele = egoisty chovajícího se na úkor jiného do rovnocenného svébytného partnera, který se prožívá a chová jako suverénní jedinec/tvůrce a současně přirozeně spravedlivý člověk).

Přirozená holistická spravedlnost rozvíjí člověka a jeho vrozené lidské kvality v laskavém férovém duchu, který ho postupně vede do sladění se do souladu s fungováním universálních principů jednoty, rovnováhy, legitimity, na kterých holistická spravedlnost funguje. Dále nabízí prostor a možnost se učit a prohlubovat svoji schopnost dobrovolně napravovat svoje destruktivní duchovní záměry, nevyrovnané duševní postoje, nevědomá vzájemně neprospěšná rozhodnutí a chování (a tím i přetvářet svoje disharmonické, konfliktní a nevyrovnané vztahy s druhými v harmonické, ve kterých se mu z duchovní úrovně promítá a projevuje jeho vlastní bytostný vztah k životu či Bytí jako Celku).

Přirozený proces záměrné/vědomé harmonizace člověka a jeho bytostného vztahu k životu jako Celku se děje nezávisle na druhých lidech, s nimiž je v hmotné realitě ve vztahu, a to skrze dobrovolné poznávání a napravování svých vlastních duchovně pokřivených záměrů a destruktivních duševních tendencí chovat se na úkor sebe či druhých (tedy Celku, rozpoznávání vlastních pokřivených postojů a rozhodnutí (souhlasů a nesouhlasů) a navazujícího chování, které člověka směřuje do vnitřního omezování či expanze, harmonie či disharmonie. Dlouhodobě udržovaný duševní stav se pak následně propisuje do fyzického těla a hmotné reality rozpoznávané jako “určitá nemoc či uzdravení, nebo určitý kvalita či  nekvalita, určitý nadbytek či nedostatek. Tento vnitřní stav (duševní prožívání) se pak projektuje skrze mysl do vnějšího prostoru vědomí a promítá se skrze vztahy s druhými, což se pak spravedlivě a pravdivě projevuje z duchovní podstaty Celku do individuálního života daného člověka. To, zda a jak člověk napravuje svůj bytostný vztah k životu či bytí jako Celku, se mu spravedlivě = pravdivě zrcadlí a ukazuje skrze vnitřní naladění vlastního postoje a vyrovnanosti vztahu k sobě a druhým lidem, potažmo se mu ukazuje jaké priority a vnitřní hodnoty má člověk v sobě nastaveny, do jaké míry má rozvinuté kvality svojí vrozené lidskosti (napojení na Celek) a lidství včetně lidské důstojnosti, potažmo, zda-li se přirozeně projevuje či neprojevuje jako suverénní svébytná, duchovně dospělá a odpovědná bytost s lidskou důstojností, která disponuje rovnocennými kompetencemi, vrozenými přirozenými právy a odpovědností za jejich vykonávání, jako ostatní lidé.

V rámci “vědomé/záměrné harmonizace svého bytostného vztahu k životu jako Celku” v duchu přirozené holistické (boží) spravedlnosti si sami vědomě rozhodujete, kdy cítíte, že potřebujete ve svém životě určitou podporu, přičemž v duchu přirozené holistické spravedlnosti nesete svoji vlastní odpovědnost za to, jak se v daném procesu budete sami vůči sobě i druhým rozhodovat a chovat a tím pádem i za konkrétní efekty, následky či dopady a výsledky, které si tím sami vytvoříte. 

Při vědomé harmonizaci vztahů holistický průvodce aplikuje na každého člověka a jeho tvoření universální metodu – holistickou spravedlnost (která funguje v duchu universáního přirozeného řádu a jeho principů jednoty, rovnováhy a legitimity). Universální řád a jeho pravidla ctí jako svrchovaný, kterému je jakýkoliv jiný řád pravidel stvořený bytostmi podřízen.

Proces vědomé harmoniace staví na „tvořivém spravedlivém řešení s aktivním zapojením všech, kteří jsou konkrétní životní situací osobně dotčeni, přičemž nikoho k Záměrné harmonizaci svého vztahu k Bytí/Celku nenutí, jen ji nabízí.

Při Vědomé harmonizaci vztahů respektuje jak lidskou autonomii a její kvality, tak i lidskou jedinečnost a tedy i odlišnost subjektivního vnímání skrze svůj jedinečný systém vědomí. Staví na vrozeném potenciálu každé lidské bytosti, která je svébytná ve svých rozhodnutích, za které nese svojí plnou duchovní odpovědnost.

Současně přitom holistický právník ctí universální rovnocennou a celistvou bytostnou podstatu všech lidských bytostí, kterou nepovyšuje, ani neponižuje nad sebe či jiné. 

Holistický právník staví svoji činnost na šetrnosti k lidským zdrojům a dodržuje universální princip „Legitimity“ (svobodně poskytnutého souhlasu svébytnou bytostí skrze její rozhodnutí či volbu).

Advokát přebírá za svého klienta povinnost řešit jeho problémy spolu s jeho odpovědností je podle společenských pravidel řešit a vyřešit. Přitom sám prožívá mezilidské situace tvořené  z přirozeného života (vědomí Celku), které se dějí, aby se skrze ně poučil a skrze danou zkušenost posunul nikoliv on nebo protistrana, ale primárně jeho klient. 

Roli zástupce/zmocněnce” vnímám jako skrytě rozporuplnou roli. Zástupce/Zmocněnec je na jedné straně ve své roli podřízen klientovi ve smyslu vázanosti jeho pokyny a potřebou jistého souladu či synchronizace s nastavením klienta při realizaci úkonů a jednání (nejsou-li v rozporu se závaznými právními předpisy), aby rezonance Existence (ve formě generovaných odpovědí, výsledků a následků stvořených zástupcem uspokojovaly a ladily také s klientem, kterého právně zavazují).

Zmocněnec/zástupce však na druhé straně na sebe bere určitou roli zaštiťovatele, bojovníka, ochranáře, popř. vynutitele práv či závazků, vždy však přinejmenším působí v roli “praktického vyjednavače a vykonavatele jednání a úkonů”, které by měl ovšem z duchovního pohledu ve vztahu k Bytí/Existenci/Celku “ztělesnit či vykonat” nikoliv jedinec v postavení zástupce, ale jedinec v postavení klienta.

Obě popsané stránky “role zástupce” neumožňují ani jednomu (zástupci ani klientovi) celistvý a přirozený projev a jsou ve vztahu k sobě zcela protikladné. Proto je tak časté, že zástupce upadá při výkonu této role do iluzorní role “poloboha” “spasitele” a “zachránce”, anebo naopak “poslušného psa, který skáče, jak pán píská”.

Dalším důvodem je, že role zástupce nepřipouští autentický, svobodný a celistvý projev, který umožňují jiné role podporovatelů jako např. průvodce, který při výkonu svojí činnosti nesnímá z klienta jeho odpovědnost, ani za něho odpovědnost nepřebírá, místo toho podporuje jeho vlastní potenciál v přirozeném projevu a sám přitom také jedná svébytně podle sebe, za sebe a v souladu se sebou.

Kvůli sobě i klientům nechci skrze tuto “rozporuplnou roli” jakkoliv klienty navádět k odevzdávání svojí tvořivé moci do mých rukou, ani je skrze svoji “legislativní kompetenci” manipulativně oddělovat od jejich vlastní moci tvořit v souladu se sebou a nést si za to i svoje důsledky ve formě jejich prožívání. Proto svým klientům ponechávám roli “hlavních vykonavatelů” a sama působím jako jejich průvodce procesem jejich transformace, který je neutralní a je pouhým zprostředkovatelem informací a doporučení, která lidé mohou a nemusí ze svého vlastního rozhodnutí následovat”.

Protože vnímám Celek, ve kterém se život děje podle jednotných principů Bytí (které platí pro všechny bytosti, jež jsou dobrovolně propojeni s tímto Celkem a svým vědomím ovlivňují a spolutvoří děje, které se v tomto Celku odehrávají), mým hlavním úkolem (i vnesenou hodnotou) je správně vycítit a navnímat “potenciál transformace” (tj. k jaké vnitřní změně či posunu ve vědomí směrem k překonání svého strachu z mysli a sladění s vlastní bytostnou podstatou – láskou) život v daném Celku její členy vede (kdy tímto pomyslným Celkem může být vztah (sdílený prostor) mezi dvěma lidmi, mezi rodinnými příslušníky, mezi členy určité skupiny či většího společenství jako je národ, potažmo jejich nadnárodní propojení jako lidstvo atd.). Ve své činnosti proto primárně vycházím autenticky ze sebe a předávám informace, které mi přichází z ducha Celku. Objasňuji druhým jejich určité pokřivení a podmíněné vnímání a chování, které pramení z jejich strachu (nepravé/falešné podstaty), nikoliv z jejich pravé vrozené duchovní podstaty a vnímání svojí lidské důstojnosti, která je narozdíl od fungování z podmíněného rozumu a strachu podle mysli bytostně svébytná a nepodmíněná vnějšími okolnostmi, přesvědčeními, očekáváními a podmínkami, které na nás mysl, potažmo my sami nebo druzí ze svého vlastního omezení mysli a strachu kladou.

Přivádím klienty k duchovnímu porozumění a přijetí dopadů “následků” vlastního postoje a činů neprospěšných a nespravedlivých pro Existenci/Bytí jako Celek (které stvořili svojí “vlastní svébytnou vůlí” a ze svého nevědomého/neprospěšného/neférového postoje k Bytí/Existenci jako Celku” pramenícího z pokřivenosti svojí vlastní mysli, se kterým se ve svých vztazích a situacích střetávají a setkávají prostřednictvím druhých, kteří jim tento jejich stín nevědomý/neprospěšný/neférový postoj skrze stejně nevědomý postoj/stín zrcadlí a manifestují).

Cestou celistvého nahlížení a objasňování nenásilně a nemanipulativně nenásilně směřuji každého k sobě samému a ke svému pravému bytostnému svobodnému a odpovědnému Já, vlastní svébytné vůli, tvořivé síly/moci, která čeká, až ji v jednotný prospěch či blaho sebe i druhých (nedestruktivně) použijí, namísto, aby ji manipulací zneužívali či potláčeli.

Klíčový rozdíl však činí duševní postoj a duchovní záměr jednání (činění). Místo abych v roli právního zástupce “bojovala s projevy temných stránek druhých podle určitých pravidel, za kterých se tento boj smí vést” (a tím temnotu v projevu sama posilovala a podporovala), činím v roli holistického průvodce a právníka, který na prvním místě ze svých hodnot vnímá, ctí a šíří “naši pravou bytostnou podstatu = světlo, k němuž se pojí respekt k její tvořivé síle (životu) i vlastní cestě každého z nás k jejímu probuzení a rozvíjení do stavu, kdy žijeme a tvoříme v souladu s láskou a důvěrou, nikoliv z falešné víry a strachu.

Harmonické tvoření a bytí vychází z člověka, nikoliv z prostředí a systému, ve kterém se vyrůstá, dospívá a žije.

Pokud člověk nežije v souladu s universálním řádem Bytí jako Celku a jeho principy, dějou se mu v životě situace, která mu působí nejrůznější disharmonie, které na svoji kůži prožívá a v hmotné realitě svého bytí a které se projevují jako nejrůznější problémy ve vztazích, konflikty, potíže a jiné projevy nesouladu, odporu a boje.

Člověk je tak Bytím jako Celkem (jehož je ze svojí bytostné podstatné nedílnou součástí) probouzen a zastavován, aby se na danou situaci zaměřil a skrze sebe přezkoumal, čím si takové projevy (důsledky) nevědomě svojí vůlí stvořil (tj. jakým svojím postojem, rozhodováním a chováním se odkloňuje od universálního řádu Bytí jako Celku a jeho principů) a je Bytím jako Celkem veden k sebe-nápravě, tj. rozpoznání svého nevědomého rozhodování a chování (vycházející z jeho egoistické vůle) a dobrovolné sladění se s vůlí Bytí jako Celku, ve kterém harmonii mezi všemi bytostnými části (stvořeními) udržuje a obnovuje universální řád a jeho principy jednoty a rovnováhy, na kterých pak funguje holistická (boží /vyšší) spravedlnost.

Člověk je tak skrze svoje obtíže a zastavování veden Vědomím/Bytím Celku k jejich přirozené a dobrovolné (se svým souhlasem) nápravě tak, aby se mu již neděly, tj. narovnal svoje určité pokřivené (nevědomé) myšlení a dosavadní chování, které ho vede do bytostného rozporu se sebou nebo jinými bytostmi, které jsou také součástí  Bytí jako Celku, které ho skrze tento rozpor upozorňují na jeho vlastní odklon či nesoulad s principy universálního řádu a tedy i od prožívání harmonie.

Každý je tak veden ke slaďování sebe a svého celistvého vědomí (bytí) do jednoty s Vědomím/Bytím jako Celkem, ve kterém panuje přirozený universální řád a jeho principy, ze kterého vychází podpora a vedení k přijetí a vykonávání “vlastní svébytné a autonomní odpovědnosti člvoěka” za své nevědomé rozhodnutí a činy, které s ním kolidovaly, ale i přirozená/vrozená lidská práva, která člověku náleží bezpodmínečně skrze jeho vrozený původ a bytostnou podstatu, nikoliv jako odměna, výsluha či protislužba za jeho poslušné či žádoucí chování ve společnosti.

Z mé osobní i profesní zkušenosti, kterou jsem získala z různých rolí, které se v tomto systému zabývají výkonem světské spravedlnosti, jsem postupně došla k závěru, že pravidla nastavená pro výkon advokacie i celý koncept výkonu spravedlnosti prostřednictvím soudnictví jsou legislativně nastavena vůči všem lidským bytostem nepřirozeně a velmi komplikovaně. Nepřirozeně proto, že v konečném důsledku v lidech neprobouzí přirozenou potřebu žít sám spravedlivě, tedy ve vyvážené harmonii se sebou a druhými (Celkem), ani mu k tomuto cíli nepomáhá svoji osobnost kultivovat a rozvíjet. Neřeší se podstata, ale jen důsledky.  

Advokáti jsou placeni za to, že v nastaveném systému tzv. umí chodit a znají pravidla, jsou oceňování za své výsledky postavené na přesvědčování a mentálních interpretacích situací a chování svých klientů v nich před jinými lidmi (soudci), kteří tyto jejich interpretace hodnotí a rozhodují o životech lidí z uměle nadřazené pozice či role svojí autority a moci, aniž by tito odborníci naslouchali hlubším potřebám lidí, kteří jejich služby využívají spíše ze strachu a nutnosti, než z pocitu skutečné potřeby, kterou je nasměřování daného člověka k vnímání celku skrze porozumění, kultivaci své osobnosti, sebenápravu a rozvoj své duchovní podstaty. K čemuž nevede cesta vycházející z rozumového posuzování chování, jeho souzení a následného odsuzování k určitému pro společenost žádoucímu chování, které vychází primárně z povinnosti a závazkům k druhým (společnosti), nikoliv z bytostné vlastní odpovědnosti k sobě a vůči svému životu, se kterou se pojí dobrovolné rozhodnutí člověka věci napravit a posunout se.

Výkon advokacie i soudnictví fungují na nepřirozeném duchovně zastaralém (feudálním) konceptu, že spravedlnost tvoří a přináší nějaká smyšlená mocenská autorita (Bůh, panovník skrze své podžízené vazaly a soudy či stát), nikoliv vědomé lidské rozhodování a chování člověka, který vnímá, ctí a ve svém životě přirozeně dodržuje jednotné universální principy Bytí, které z podstaty existující jednoty všeho stvoření udržují mezi bytostmi v tomto Celku přirozenou harmonii tím, že spravedlivě dopadají na každou bytost, jež je součástí tohoto Celku. 

Člověk, který  skrze svoje vědomí/podstatu ovládá svoji vůli, potažmo chování, je schopen vnímat i tuto přirozenou vyšší spravedlost, která ho do tohoto souladu směřuje a vede tím, že mu skrze jeho naladění na život ukazuje, čím a jak se od nich odkloňuje či škodí Celku a vede k nápravě.

Současný systém však člověka vede do opaku, ve kterém toto spojení se životem ztrácí, pokud místo svému srdci a duchu naslouchá mysli a kalkulujícímu rozumu, který ho vede k poslušnosti a dodržování lidských pravidel, které ke skutečné spravedlnosti mezi lidmi nevedou, ale podporují jejich falešnou moc a nadřazenost nad druhými, které ovládají skrze svoje společenské postavení.

Pravidla se vyznačují svojí složitostí, komplikovaností a rozdělováním lidí do škatulek podle funkcí, rolí a jiných vnějších znaků, se kterými se pak z rozhodnutí umělé autority pojí jisté výhody, privilegia a výsady, jichž požívají oproti jiným kteří tato kritéria nesplňují. 

Proto, pokud se člověk chce či vědomě rozvíjí ve svém duchu (který ho spojuje s vědomím Celku) a dorůstá či dospívá do své pravé bytostné podstaty a vnímání souvislosti a Celku, nenechává se manipulovat, šálit, svádět ani jinak ovládat skrze tzv. falešné světlo (tj. egoistickou mysl projevující se jako necitlivý kalkulující podmíněný rozum, který si hraje na pána-boha, ačkoliv je ve skutečnosti jeho služebník).

Je skrze život směřován a veden si uvědomovat svoje vlastní hodnoty, postoje, rozhodnutí a chování a k jakým následkům (odpovědím) ho vedou a co jimi tvoří.

Ty, které jeho vědomí omezují, svazují či vedou do určitého utrpení a bolesti (která se projevuje v této souvislsti v něm či v jeho vztazích), je člověk veden či nucen postupně sám za sebe vědomě měnit tak, aby se postupně slaďovaly a souznily s jeho skutečnou (lidskou) bytostnou podstatou.

A sám vědomě rozvazoval a transformoval ty z nich, které sebe i druhé směřují a vedou do nepřirozeného (umělého) stavu nerovnocennosti, vazalství, závislosti a zaprodávání svojí bytostné podstaty a lidské důstojnosti výměnou za dočasné výhody, privilegia či zdánlivě elitní postavení ve společenosti, které nevychází z jeho přirozených kvalit a cntností, ale z jeho nectností a křivení se do jakési role oběti v postavení podřízeného vazala či nadřízeného pána, který vazala ovládá.